Kawasakiho růže

A studánka je plná krve
A každý z ní už jednou pil
A někdo zabil moudivláčka
A kdosi strašně ublížil.
A potom mu to bylo líto
A do dlaní tu vodu bral
A prohlížel jí proti světlu
A moc se bál a neubál
A držel, ale neudržel
tu vodu v prstech, Bože můj
A v prázdném lomu kámen lámal
A marně prosil, kamenuj!
A prosil, ale neuprosil
A bál se, ale neubál
A studánka je plná krve
A každý u ní jednou stál...

To by nikdo nepochopil. Vyznělo by to trapně a pateticky...