Poslední absolvovaná přednáška byla inspirací i pro mne. Před jejím zahájením jsme nezávazně diskutovali s kolegy o všem nemožném a jedna kolegyně narazila na mé oblíbené téma: divadlo a Jardu Duška...
E.:"Byli jsme v pátek s přítelem na Čtyřech dohodách."
V. zcela nadšeně:"Jééé, no, to je skvělé představení! Taky se vám to tak líbilo?"
E. zcela vážně:"Vůbec ne. Odcházeli jsme domů v depresi."
V. zcela zaraženě:"V depresi? Jak to?"
E. zcela vážně:"Víš, já nemám ráda představení, která mě nutí analyzovat co se ve mě děje a proč, nedělá mi to dobře..."
BUCHchchchc...!
"Tohle mi opravdu vyrazilo dech...Když jsem o tom mluvila doma s Andreou, trochu jsem se už zklidnila, ale došlo mi, že mé "nastavení" je prostě jiné, že neplatí možná to, co mi onehdy říkala má psycholožka, že "všichni hledáme"...ve smyslu osobního rozvoje a snahy o pochopení...minimálně vědomě možná ne...Je to zvláštní, vždyť co je venku, je uvnitř a naopak nebo snad ne?", napsala jsem následně svému kamarádovi, psychologovi.
Myslel si, že ho tahám za nos... musela jsem si přeci "všimnout", že spousta lidí nechce poznat sama sebe, že raději bude žít v zajetí matrixu...
Všimla, ale došlo mi to až TEĎ!
Váš stále ještě lehce překvapený DL (v některých věcech evidentně DiLetant?:-))
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat