Poslední týdny absolvuji přednáškový maraton. Je to pro mne, introverta, náročné samo o sobě, nicméně ve čtvrtek jsem si to ještě zpestřila probdělou nocí ve Stodolní, a tak jsem následující přednášku provedla doslova s vypětím všech sil. Výsledkem je ztráta hlasu, z které má zejména moje malá neteř velkou legraci...Blbé je, že se ani nemůžu pořádně smát, a tak když mi vysvětlovala, že klacek, který za sebou tahá na laně je malé kobylátko, spontánně jsem vyhrkla jakési vychrchlání, které mělo být smíchem...
Vzala jsem si z ostravské události několik ponaučení (krom toho klasického pubertálního - "už nikdy nebudu pít!"), další v podobě přihlášky na kurz rétoriky...
Nestává se mi sice, že by mě posluchači, kterých je standardně přes 60, což už směřuje ke slušné ostudě.., nabádali ke zvýšení hlasu nebo potřebovali zopakovat to, co říkám, pořád ale nemám ze svého projevu dobrý pocit. Chybí tomu lehkost, uvolnění, propojení..., zkrátka moc se mi to nelíbí. Spřízněné duše říkají, že jsem jen hypersebekritická, což je pravda, na druhou stranu mi ale nechybí jistá dávka empatie, a tak dokážu odhadnout, zda je všechno v pořádku, a to není...
Píši to tu pro vás, kteří máte stejné nutkání po zdokonalení svého vnějšího projevu jako já. Kurz začíná v září...
Ave Cicero!:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat