Zeď

V posledních dnech mi dělá literární společnost Murakamiho Kafka na pobřeží. Je to můj oblíbený autor, takže mě nepřekvapilo, že jsem se do jeho řádek tak snadno začetla a ani to, že s jeho hlavním hrdinou často nacházím společnou řeč...

...Ty to pochopitelně překonáš. Tu bouři. Tu pomyslnou, metafyzickou bouřku. Ale i když je jen pomyslná a metafyzická, stejně tě pořeže jako tisíc břitev...Až bouřka přejde, sám vlastně nebudeš pořádně vědět, jaks ji přestál. Nebudeš mít ani jistotu, jestli vůbec přešla. Jistá je jen jedna jediná věc: až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně jiný než na začátku. To přesně ta bouře znamená.

Před chvílí se za mnou stavila kolegyně. Povídala mi o své služební cestě a o tom, že její práce možná ztrácí smysl...Poslouchala jsem. Když odcházela náhle se otočila a k mému údivu mi s lehkým ostychem sdělila, že o mě vlastně vůbec nic neví. Že spolu jdeme na kafe, ona mluví a já poslouchám. Že vlastně téměř kdykoliv se sejdeme, ona mluví, já se ptám a poslouchám a že jí mrzí, že mě nezná a chce to změnit... Zarazilo mě to a s uzarděním jsem jí vysvětlila, že je pro mě uzavřenost a spíš ticho, než hovor přirozený stav...Pochopila to.

...Jak jsem začínal mít svaly čím dal víc ze železa, stával se ze mě pořád větší a větší nemluva. Snažil jsem se, aby mi v obličeji nebyl vidět ani ten nejmenší cit...Při pohledu do zrcadla jsem viděl, jak mi oči studeně planou, jako by patřily ne mně, ale nějakému ještěrovi, a jak mám ve tváři čím dál tím tvrdší a rezervovanější výraz...Vždycky se mi ale nedařilo být tak docela tichý a uzavřený. Někdy se stalo, že se zeď, kterou jsem si kolem sebe pečlivě budoval, naráz sesypala na hromadu. Zeď se znenadání někam vytratila a já tu stál nahý před celým světem a cítil se nejistý, strašně nejistý...

,a tak ... až zase zeď na chvíli spadne, už vím, komu o sobě půjdu říct pár slov...rychle, než zeď vstane z mrtvých.

Bůh ví, zda člověk musí prožít to, co Ty, aby byl tak odvážný, upřímný a hluboký. Děkuji.