Saspi.cz

Chci vám dát tip na zajímavé www pro všechny ty, kteří rádi píší a čtou. Jedná se o literární server Saspi.cz pro amatérské spisovatele. I přes s "amatérštinou" spojený název se tu dají najít dílka veskrze povedená! A jejich čtení vám dá zaručeně prostor ke smíchu i zamyšlení... Jedna podle mého názoru stylisticky luxusní a mě blízká ukázka přímo zde:

Smlouva s ďáblem
(Wiechtier)

„Rozuměj, já nikdy nechtěl bejt jako ti šašci z románů. Číst o tom, možná, ale žít tím?“
„No jo.“
„Zrovna nedávno jsem měl půjčenou takovou knížku. Chlap v ní 30 let posílal ženský milostný dopisy po holubech.“
„A jak to dopadlo?“
„Holubi mu vychcípli na mor.“
„Aha.“
„On to pak ještě zkoušel s myšma, byl totiž dost vytrvalej, jenže ty měly hrozně malej dolet a pořád vypadávaly z holubníku...“
„No.“
„Prostě, plyne z toho jediný ponaučení.“
„Jaký?“
„Že milovat se s papírem je na houby, kamaráde.“
„Jo, to chápu. I když technicky by se to asi nějak...“
„Prosím tě...“

„Hele, vždyť takovejch je! Prostě na ni zapomeň!“
„Hm, jak?“
„No, já bych pro začátek zkusil přestat na ni myslet.“
„Ty seš pitomec.“
„Promiň.“



Lesní cestou běžel muž. Mozaikou vrásek jeho zakaboněné tváře stékal pot. Kalnýma očima drtil zelený a zatažený obzor. Ruce zaťaté v pěst vztekle rozrážely vzduch.
Levá, levá...
Poskočil a zuřivě odkopl z cesty nepozornou větev.
To nebyla jen špatná nálada. Bylo to otevřené vyhlášení války. Celému světu.
Levá, levá...

Muži v patách letěl stín.

Oběhl závoru, povytáhl tepláky a prodloužil krok. Došlapoval těžce, chodidla se s nenávistí bořila do měkkého jílu.

Zničit! Zadupat do země tu hnusnou...hlínu...
Vy všichni! Vy za to můžete!

Dalo se do deště. Zaklel a vyšel na chvíli z rytmu, když vytrčil k nebi vztyčený prostředník.
Levá, le...

Zakopl o velký kámen uprostřed cesty a padl čelem do bahnité kaluže.

Stín čekal.



„Tak třeba sportuj!“
„Cože??“
„Jasně, neseď furt na zadku a začni něco dělat! Chápeš, posilovna, karate....no...v tvém případě by byla i chůze úspěch...“
„Pch..“
„Věř mi. Smrtelný vyčerpání spolehlivě zažene černý myšlenky. Vlastně všechny myšlenky. A, když se budeš snažit, třeba se ti dokonce podaří vypustit tu pneumatiku, co ji marně schováváš pod páskem.“



Muž se posadil, překvapeně zamžoural a rozhlédl se kolem sebe.. Očima sjel z lesní stěny na své zablácené oblečení, mokré tenisky, ohmatal bouli na čele...a začal se tiše smát.

Mozaika se roztříštila.

Smál se a smál, stále hlasitěji, cachtal se v louži, plácal do bahna, kopal nohama kolem sebe a ječel jako šílenec...

Přestalo pršet a mraky proniklo pár slunečních paprsků, které osvítily cestu. I meteorologické jevy mají svůj smysl pro drama.

Muž se utišil, svlékl tričko, omotal si ho kolem hlavy, a vstal.
Rozpřáhl ruce a pohlédl na cestu, jež ho čekala.
Vyběhl. Najednou tak lehký!
Zavřel oči. A zrychlil.


Stín osaměl. Chvíli rozmrzele popocházel a okopával mech, pak se vytratil.



„Běžet. Běžet. Stále kupředu. A nikdy, nikdy se neohlížet.“

„To jsi někde vyčet, viď? Tohle nemůže bejt z tvojí hlavy...“
„Víš co?“
„Vím.“