Zóna smrti

Právě mi mailem přišel odkaz na tenhle článek:

http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/202029-mladeho-horolezce-nechali-zemrit-pod-everestem-protoze-oslepl.html

Nadpis mailu byl „no hustý“, nicméně udělejte si názor sami. Nevím, jak to tam konkrétně proběhlo, ale souhlasím s tím, že horolezectví, natož pak „zóna smrti“, funguje podle jiných pravidel, než jsou ta, která platí v běžném životě…
Osobně miluju hory mimo jiné proto, že mě dokáží naprosto přirozeně dovést k pocitu hluboké úcty a pokory k mocným silám Přírody.
Mám totiž už delší dobu pocit, že je nám vnucováno, že náš „běžný život“ je prostý reálných hrozeb, že jsme v bezpečí, že když onemocníme, vyléčíme se a pokud ne, někdo udělal „chybu“. Proti všemu se dá pojistit nebo zajistit. Byt ochráníme bezpečnostními dveřmi a alarmy, okna bezpečnostními foliemi, zdraví a život pojištěním a všechno ostatní penězi. Do 8000m pro nás samozřejmě v případě nouze také někdo bleskurychle doleze...! Zřejmě za to může přirozená touha člověka cítit se v bezpečí, ale takhle to prostě nefunguje…alespoň v přirozených podmínkách prostých technických a rozumových konstruktů ne. Alespoň já to tak cítím…
Stále existují síly, které nás přesahují, žijí si vlastním životem a udržují svou dynamiku a harmonii. Právě hory jsou pro mne místem, které mě dokáže přivést zpátky…k přirozenému "řádnému" chaosu bez slitování, rozmýšlení a šálení smyslů. Dovolují mi pocítit strach, vyčerpání, radost i krásu, kterou nemůžu, nestíhám nebo snad jen pod krytem civilizačních nánosů nedokážu každodenně vnímat.
A proto : díky Bohu/Horám/Přírodě za to, že ještě dokážu cítit až do morku kostí to, co je důležité…alespoň pro mne určitě.